... v podání Janky Bílé
Od malička, kdy jsem chodila do skautu jsem si začala skládat básničky a písničky.
Hlavně, když jsem seděla sama na hlídce, pozorovala hemžení dole v táboře a k tomu zapadalo slunce.
To mě napadaly rýmy jako: "Mraveneček v lese, těžkou kládu nese. Druhý se jen dívá, šťastně se usmívá.
Připadala jsem si na těch hlídkách tak nadzemsky a to mě panečku napadaly věci!
Podobně to bylo, když jsem se vdala, měla děti atd. Po celodenním boji, když děti konečně usly a manžel
byl většinou v práci, jsem si sedla a opět se cítila mimo realitu. To ticho, nemuset se rozhodovat
každou minutu co je správné a co ne, jestli odpustit nebo dát na zadek, nebo raději něco nevidět.
Vždyť to první co pořád slyšíte je: "To není fér." To je na manželství asi nejvíc únavné.
Proto se divím lidem, kteří sesadí Boha z trůnu a chtějí sami vládnout. Vládnout znamená "rozhodovat"
se všemi důsledky. Takže když to moje malé království spalo, mohla jsem si vzít kytaru a tiše si brnkat
ty svoje žalozpěvy, vzdorozpěvy a také chvalozpěvy. To je asi také důvod, proč je naše hudba spíše tišší
a klidná, protože vznikla v tichu.
Po několika letech mě někteří kamarádi vyhecovali, abych se přihlásila na hudební soutěž.
Jsem hrozný introvert, ale nakonec jsem se rozhodla, že musím taky zkusit něco nového.
Podařilo se mi sehnat kontakt na soutěž "Moravský vrabec" a přihlásila se. Abych se sama neztrapnila,
poprosila jsem jiné muzikanty, zda by mi nezahráli. Dva měsíce před soutěží proběhly asi čtyři zkoušky.
Ještě v pátek se složila píseň a v sobotu se jelo na "Vrabce." Teda to byla lehkovážnost! Když jsme viděli
jak ostatní dobře hrajou ( náš basák hrál na basu teprve tři měsíce), nebylo nám nejlíp.
Nakonec to nedopadlo nejhůř a hodně nás to povzbudilo. Také jsme si tehdy udělali srandu z našeho klávesáka Aleše.
Protože jsem musela napsat na přihlašovací listinu název kapely a my žáden neměli, napsala jsem název Alešanka.
Ten se to dověděl až na soutěži. Je nám spolu fajn, rádi hrajeme, prostě nás to hraní baví.